Kyslík potřebuje každá naše buňka, aby mohla vůbec fungovat. O jeho transport po celém těle se starají červené krvinky, které k orgánům, tkáním ba dokonce i k těm nejzazším buňkám kyslík dopraví. Aby se mohla krev okysličovat, potřebujeme zapojit plíce. Jejich funkce byla v průběhu historie značně zkreslená, původně si lékaři mysleli, že fungují jen jako jakýsi chladící systém. Později mu byla přiřčena podpůrná funkce při rozvodu krve a až teprve v 18. století byli chápány jako důležitý orgán ve výměně plynů mezi krví a okolním vzduchem.
Plíce jsou párový orgán, přičemž ta pravá je větší a dělí se na tři laloky. Levá má pouze dva, neboť musela část svého prostoru přenechat jinému, neméně důležitému orgánu, srdci. Laloky se nadále dělí na průdušky a ty posléze ještě na menší plicní sklípky. Do plic se však krom samotného vzduchu dostane i celá řada nečistot. Z tohoto důvodu je tkáň dýchacích cest vystlána speciálními buňkami, tzv. řasinkami. Jimi je vytvářen speciální sekret, na nějž se veškeré nečistoty lepí a vzniká tak hlen. Ten je pohybem řasinek přesouván nahoru, kde je reflexně vyloučen s těla proudem rychle uvolněného vzduchu. V řeči běžných smrtelníků se celému tomuto procesu říká kašel.
Zápal plic se velice často dostavuje jako vážná komplikace jinak běžného respiračního onemocnění. Špatně léčená chřipka může zcela nenápadně pootevřít vrátka do našeho organismu dalším patogenům. A ve chvíli, kdy nás začne mořit urputný kašel, již začínáme mít podezření na zápal plic. Avšak ne vždy tomu tak musí být. Obdobnými příznaky se projevuje i zánět průdušek. Obvykle je na vině i stejný činitel, rozdíl je akorát v tom, jak hluboko jsou plíce postiženi. U zánětu neboli bronchitidy se patogeny dostanou pouze do trubicového orgánu sloužícímu pro vedení vzduchu, průdušek. Jejich zasažení je mnohem častější, než když se podaří zasáhnout přímo plicní sklípky, jenž přímo zodpovídají za převod kyslíku mezi okolním vzduchem a krví. Až v okamžiku kdy zánět postihne tuto tkáň, přichází zápal plic.
V minulosti se jednalo o velice vážné onemocnění, na nějž zemřelo milióny lidí. Dozajista si každý z nás vzpomene na nějakého českého velikána, jehož nadějnou kariéru tato nemoc ukončila. Patogeny, které zápal plic způsobují se šíří běžnou kapénkovou infekcí a dali by se rozdělit na tři hlavní skupiny. Největší tvoří viry a bakterie, s nimiž se setkáváme v běžném životě, jako je např. Streptococcus pneumoniae, Mycoplasma pneumoniae, Chlamydia pneumoniae a za zvláštní formu je považována tuberkulóza. Druhou skupinu tvoří patogeny, které se dokázali přizpůsobit přísným hygienickým normám nemocnic a jsou tedy rezistentní nejen na dezinfekce, ale bohužel i na běžná antibiotika. Mezi tyto bakterie řadíme např. Pseudomonas aeruginosa, Klebsiella pneumoniae, Staphylococcus aureus nebo také některé kmeny E. coli. Poslední skupinu tvoří pacienti s narušeným imunitním systémem. Do této skupiny se řadí hiv pozitivní, onkologičtí pacienti a lidé po transplantacích. Tito pacienti jsou poté citlivější i na běžně se vyskytující mikroorganismy a zápal plic může být vyvolán i obyčejným herpes virem, který u většiny lidí může za tvorbu oparů. Na vině v tomto případě mohou být i houby či paraziti.
Nejčastějším původcem vyvolávajícím zánět bývají bakterie, v menším viry, ale oproti všeobecnému podvědomí se na zápalu plic může podepsat i působení chemické látky. Takovým typickým příkladem by mohl být gastroezofageální reflex. Nejen, že nám působí pálení žáhy, ale během noci, kdy ležíme, se kyselé žaludeční šťávy mohou dostávat až do plic. Svým agresivním působením naruší sliznici plicního sklípku, což může vést až k propuknutí zánětu. Zápal plic má zkrátka mnoho možných původců. To o jaký se jedná v onom konkrétním případě, rozhoduje o síle a intenzitě příznaků. Pro prognózu je krom typu zápalu plic důležité správné dodržování léčby a hlavně celkový zdravotní stav nemocného. Vynález antibiotik značně snížil míru úmrtnosti, to však nic nemění na tom, že u starých a nemocných jedinců se stále jedná o život ohrožující komplikaci běžného respiračního onemocnění.